Sedím u velkého okna v kuchyni starého domu, hraju si a možná přemýšlím, čím bych chtěla být až budu velká a vůbec mě nenapadá, že se mi jednou zrodí v hlavě nápad vycházející ze srdce a budu se chtít vrátit právě sem.
Koukám z okna jak prší, po okapu stékají čůrky vody na babiččiny afrikány, pod stříškou verandy visí česnek, cibule a dozrávající makovice. Děda odšťavňuje v mlýnku rybíz a šťávu cedí přes prostěradlo na nejlepší sirup jaký jsem kdy pila...
Je to starý dům, netuším jak moc. Vím o něm jen to, že tam v devatenáctém století žil jeden kněz, že tam s námi určitou dobu žili pro mě jako dítě cizí zvláštní lidi, protože tak město rozhodlo a pak že byl po generace letním sídlem naší rodiny. Potkávali jsme se tam a zažívali spoustu krásných dní. Jako malé dítě jsem vnímala jeho energii, líbilo se mi, že na jednu stranu se otevřeli dveře a člověk vešel na náměstí do civilizace mezi lidi a na druhou vstupoval do soukromí a klidu toho místa, které mělo několik vrstev spojených dlouhou rovnou cestičkou a které jsem milovala procházet jednu po druhé.
Přijíždím na prázdniny, je krásně, procházím skrz dům a vybíhám z verandy na uzavřený dvorek kolem kůlny a stodoly a otevírám těžká kovová vrata, vsazená do opukové zídky, kterou jsme jako děti dědovi rády rozebíraly, abychom našly další zkamenělé trilobity a mušle. Přede mnou se otevírá prostor velké zeleninové zahrady. Dívám se, co letos roste. Veškerá kořenová, listová a cibulová zelenina, taky hrášek, fazole, jahody a malinový keř v rohu... Ochutnám, co jde a procházím dál k pletivovému plotu a vrátkům, s nimiž se trochu obtížně manipuluje, aby šly otevřít. Ocitám se v části zahrady plné ovocných stromů. Zalévá mě nesmírná radost a štěstí, jakoby se mnou mluvila celá příroda. Podél cesty už zraje rybíz všech druhů a angrešty. Asi dvacet keřů. To bude zase trhání. Mezi stromy už vysí dvě síťové houpačky připravené pro nás. Zhoupnu se, zadívám na modrou oblohu, nadechnu se, rozhoupu, vyskočím co nejdál to jde a vracím se na cestu mezi keříky. Přicházím k vratkému ztrouchnivělému můstku přes močůvku. Tahle pasáž je vždy stejná zkouška odvahy. Za můstkem pokračuju po louce, kde jsou jen květy a ohniště. Uplně na konci cesty roste pár vysokých smrků a protéká potůček. Vyšplhám se nahoru po prudkém svahu za ním na cestu a plná adrelaninu a hrdosti, že to zvládnu zas o něco lépe se dostávám ven ze zahrady na cestu. která vede k poli z kukuřicí...
Tento dům dlouho nikdo nenavštěvuje. Je starý, prolezlý plísní a dřevomorkou, vrata vypadlá z pantů, zahrada hotová buš, dům zralý tak na to ho zbourat a postavit nový. I na náměstí dělá ostudu. Sama jsem tam nebyla léta.
Dostávám vnuknutí. Vždyť tady by se dalo dělat tolik úžasných věcí. V hlavě se mi budí projekt, kterému nic nechybí ani nepřekáží. Vybavuje se mi, jak by měla vypadat kuchyň pokoje i místo, kde jsem nejprve chtěla dát další postel, jako to měla babička s dědou, aby bylo víc místa na spaní, ale pak jsem uviděla, že je to nejlepší místo s oknem na verandu a průhledem do dvora pro psací stůl a křeslo na čtení...
Netrvalo mi dlouho se zeptat. Koupím, zadlužím se. Je mi to jedno. Odpovědí bylo: "Ten dům je hotová rujna, nic z těch nostalgických vzpomínek, co máš. Nikdo ho nechce každý to vzdá, protože jen zbořit původní stavbu se prodraží." Rozumím. Navíc v současné situaci spojené s domem bude trvat možná roky, než vůbec půjde prodat. Je to daleko od všeho a tak dále. Ale je to můj vlastní sen a neopírá se o to, co sní někdo další. Možná dětský naivní sen dát tomu místu nový život plný radosti a hojnosti jak tomu bylo dřív, i když jinak a najednou nějak věřím, že je to možné a nevidím překážky jen situace k řešení.
EDIT: podobných snů a spojení jsem zažila hodně, ale také hodně limitujících přesvědčení viz konec textu, která mi zabránila je uskutečnit a překážky překonat a pro tu ukázku článek zveřejňuju... nicméně i to bylo v pořádku a souviselo s následujícím vývojem, který jsem naprosto nečekala... :)
Katka