Hatun Karpay Toskánsko

Když se naučíme naslouchat, PŘÍRODA k nám promlouvá. Je to nejlaskavější i nejpřísnejší jazyk matky, která střeží a udržuje veškerý živoucí systém na Zemi v živoucím systému Vesmíru v rovnováze.

Promlouvá neustále, učí trpělivě a neoblomně, i když nechceme slyšet.

Její odpovědi jsou jasné. Hovoří ve faktech. Jimiž jsou i pocity, ve kterých se člověk musí naučit v kontextu orientovat.

Můžeme je podceňovat, bagatelizovat, vyhýbat se jim i přehlížet, vytvářet si interpretace a úhly pohledu, jak chceme. Nijak nám to nepomůže. Jsme příliš malí.

Má první a poslední slovo. I když dokážeme složit všechny úhly pohledu, svoje a druhých lidí, které se nás dotýkají dohromady, nechá nás se v nich třeba i ztratit a zamotat hlavu. Ponořit do hluboké samoty a dotknout strachu, že už se není koho zeptat.

Najít, že to, co nám celou dobu chybí do skládačky je její odpověď.

Udělá všechno proto, aby obnovila náš kontakt s ní.

Když jsem se poprvé setkala s učením andské tradice o spojení s přírodou a vším, co nás přesahuje, vůbec jsem neměla tušení, co mě čeká.

Namalovala jsem si abstraktní obraz Pachamamy a až teď po letech vidím o čem je.

Před několika dny jsem se vrátila z iniciační cesty Hatun Karpay v Toskánsku, kde jsme prohlubovali naše dosavadní učení. Zůstala ve mně nedořešená otázka ohledně síly přírody ve mně i vně a ohledně projekcí strachu.

Radostná, odlehčená a svěží. Neustále jsem cítila, že se mi odkudsi z nitra ozývá hluboký smutek, který mě neustále, i když vím, z čeho pramení, vrací zpátky a že vytváří iluzi, která ale do chvíle než se rozpustí hraje určitou roli.

Vytáhla jsem z pouzdra telefonu slisovaný květ lípy, který mi spadl při jednom z rituálů (míněno napojování se a procítění určité přírodní kvality energie a její integrace pro rozlišení a práci s ní) na hlavu… Nevěděla jsem o tom. Upozornila mě na tento FAKT jiná žena, průvodkyně celou výpravou, která umí v přírodě dobře číst a naslouchat její moudrosti a díky níž se ke mně a mnoha dalším andské učení mohlo dostat. Lucie Chaya. Neřekla mi k tomu nic. Nechala mě s tím.

Mohla bych tento detail zpochybnit, ale rozhodla jsem se zeptat.

K čemu mi to celé je? Co mám uvidět a udělat jinak?

Najednou jakoby nebylo člověka, který by mi mohl dát odpověď a tak jsem se ponořila do samoty, dotkla se toho strachu a smutku, čistě bez příběhu.

A pak to přišlo. Dotkla jsem se JÍ a dostala tuto odpověď. Odpověď o mystériu přírody a vesmíru. Není moje. Ani čistě má práce k tomu ji dostat. Vše máme jen půjčené a učíme se s tím zacházet spolu. Pracovala jsem na sobě a objevovala ho ve skupině 48 lidí. A každý z nich pracuje s dalšími skupinami lidí, jejich poznáním a nic se nevyvrací ani nepřevládá… Díky přírodě jsme byli schopni se potkat a vytvořit harmonický celek. Je to opět fakt, který zpochybnit nelze.

Strach a pochybnost člověka o sobě před něčím, co ho přesahuje je v pořádku. Dává hranice, učí respektu, pokoře a zodpovědnosti… Matka příroda je jinak velmi laskavá a veselá paní.:)

V historii, kdy lidé, kteří uměli přírodě naslouchat, využívat a distribuovat její sílu, tak aby skrze jejich umění mohla pomáhat dalším lidem uchovávat život v harmonii a rovnováze byli zabíjeni a nuceni se ukrývat... Lidé a náboženství.

A co když to bylo celé jen neporozumění? Co když sejmeme lidskou tvář z "božstev"?

Mohl by pak například příběh panny Marie, Ježíše být interpretován jako semínko zasazené do ničím neposkvrněné země, které z ní vzejde, odolává vnějším vlivům a nevědomí člověka, který se ho snaží přizpůsobit a využít k obrazu svému a pro jeho nepoddajnost i zničit… a jaká byla skutečná úloha Máří Magdalény a čeho byla skutečně svědkem?... Proč mě napadlo zrovna tohle? Může na to člověk sám o sobě dostat objektivní odpověď? A od koho?

V dnešní době, tyto přírodní národy, kterým se v tichosti z generace na generaci podařilo vědomý kontakt s přírodou uchovat, s námi stále více sdílí její poselství.

Lucii se podařilo se s nimi spojit a setkat se tak s Robertem Sartim, jehož dlouholetá znalost a učení se andské kosmovizi s jejími mistry z kmene Qeros a mistrovství předávání mezikulturního přesahu skrze spojenectví s přírodou vždycky překvapí a zasáhne ta správná místa a společně i každý zvlášť dělají úžasnou službu dalším lidem. Pro mě je tato dvojice nesmírně inspirující… Třetím a nezaměnitelným průvodcem po Toskánsku byl Robertův kamarád antropolog David, který nás zavedl na ne běžně dostupná místa a dokázal nám o nich sdělit užitečné informace... Nejzajímavější bylo, že iniciační cesta po Toskánsku (základních kamenech etruské říše) a po Peru (základních kamenech incké říše) před čtyřmi lety, přinášela ty samé základní informace o spolupráci a spojenectví s přírodou, jen opět o něco hlouběji.

S informací od jiného pramene se vzápětí dostávám také hlouběji, ale opět neodděleně do historie, do bájné Atlantidy. Ke třem národům. Lidé, kteří ovládali technologie, lidé kteří ovládali umění komunikace s přírodou a delfíní národ.

Říká se, že národ technologie se začal povyšovat nad ostatní dva a tak došlo k zániku… dává to celé smysl? Může to být jen výplod mysli a fantazie, báje a nebo je to jedno a je skutečně potřeba dobře nastražit "uši"?

Je pravda, že jsme spolutvůrci naší reality, ale jako živé lidské bytosti na planetě Zemi jsme součástí přírody a respektovat její hlavní slovo se jednoduše vyplatí.

Mně osobně se líbí zůstat malým člověkem, přírodě se učit naslouchat a propůjčenou sílu a poznání distribuovat a vracet k ní pozornost<3

Ve čtvrťáku jsem nebyla sto napsat pomalu ani řádek maturitní slohové práce jako úvahu. Dlouho mi dělalo problém se vyžvejknout k jakékoliv problematice. Nijak jsem se psaním nezabývala. Tak kdo mě to nakonec naučil? Jak to, že to jde?:)

Katka